Kompletní překlad spisu komisaře Antonia Vitorina o náhradních odměnách

DOPORUČENÍ vyplývající Z MEDIAČNÍHO ŘÍZENÍ TÝKAJÍCÍHO SE NÁHRADNÍCH ODMĚN ZA ROZMNOŽOVÁNÍ PRO OSOBNÍ POTŘEBU A ZHOTOVOVÁNÍ TISKOVÝCH ROZMNOŽENIN

António Vitorino

Brusel, 31. ledna 2013

 ÚVOD

Odlišné způsoby jednotlivých států při ukládání a správě náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin jsou již delší čas v rozporu se zásadami vnitřního trhu v oblasti volného pohybu zboží a služeb. Zároveň byly a do velké míry stále jsou náhradní odměny významným zdrojem příjmu nositelů práv. O této důležité a citlivé otázce se diskutuje již po desetiletí na evropské úrovni i na úrovni jednotlivých států a bylo učiněno několik pokusů o řešení tohoto problému.

Ve svém sdělení ze dne 24. května 2011 „Jednotný trh práv duševního vlastnictví Podpora kreativity a inovací za účelem zajištění hospodářského růstu, vysoce kvalitních pracovních míst a prvotřídních výrobků a služeb v Evropě“¹ohlásila Evropská komise zahájení mediačního procesu se zainteresovanými stranami zaměřeného na prozkoumání nových možných přístupů v oblasti ukládání a správy náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin. Komisař Barnier mě poctil předsednictvím tohoto mediačního procesu.² Mediační proces jsem zahájil tím, že jsem vyzval zainteresované strany, aby překonaly zakořeněné názory a předložily písemně své konstruktivní příspěvky.³ Řada z mnoha příspěvků, které jsem obdržel, obsahovala inovační nápady a užitečné informace. Vedl jsem také četná bilaterální jednání se zainteresovanými stranami. Tato jednání mi pomohla hlouběji pochopit otázky a zájmy, které jsou v sázce. Na základě písemných příspěvků a výsledků bilaterálních jednání jsem zorganizoval druhé kolo schůzek pro zainteresované strany s odlišnými zájmy s cílem pokusit se nalézt průchodná řešení.

Většina zainteresovaných stran zaujala v průběhu mediačního procesu velmi konstruktivní přístup. Nicméně zájmy, které jsou v sázce, jsou protichůdné a často bránily zainteresovaným stranám v hledání společné půdy pro řešení předmětných otázek. Diskuze do jisté míry podmínil i současný stav věcí, kdy probíhají důležitá řízení Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a v některých členských státech byly zahájeny diskuze ohledně možných alternativ systému náhradních odměn stanovených podle použitého přístroje. I když zainteresované strany nebyly ještě schopny dosáhnout dohody ohledně nejspornějších otázek, mým cílem zůstává co možná nejvíce usnadnit a posunout vpřed budoucí diskuze. Proto budu ve svých doporučeních vycházet z otázek, které v mediačním procesu vznesly různé zainteresované strany, i když byly tyto otázky často prezentovány z opačných úhlů pohledu. Sbližování odlišných názorů bude v konečném důsledku záviset na ochotě všech zainteresovaných stran zapojit se do hledání průchodných kompromisních řešení.

Kromě poznatků, které jsem získal v průběhu samotného mediačního procesu, jsem také analyzoval příslušné informace, které vyplynuly z předchozích konzultací i stávajícího precedenčního práva SDEU. Podle mého názoru lze určité otázky, zejména ty, které se týkají stanovení a placení náhradních odměn v rámci přeshraničních transakcí, vyřešit na základě tohoto precedenčního práva. K vyjasnění mnoha diskutovaných otázek významně přispívají zejména rozhodnutí soudu ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE) a C-462/09 (Stichting de Thuiskopie vs Opus). Jsem přesvědčen, že nejlepší bude postup vycházející z tohoto precedenčního práva. Důsledky těchto rozsudků se budu podrobně zabývat v příslušných částech těchto doporučení.

Kromě toho bylo v nevídaném počtu nových případů (C-457/11 – C-460/11, VG Wort vs Kyocera Mita et al.; C-521/11, Austro Mechana vs Amazon; C-314/12, Constantin Filmverleih vs UPC Telekabel, C-463/12; Copydan Bandkopi vs Nokia a C-435/12 ACI Adam et al. vs Stichting de Thuiskopie) předloženo soudu mnoho dalších důležitých otázek ohledně náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin. Předpokládám, že odpovědi SDEU na tyto otázky poskytnou další vodítko pro řešení některých zásadních problémů, o nichž se dále v těchto doporučeních zmíním.

Některé zainteresované strany přišly s návrhem nahradit současné systémy stanovení náhradních odměn na základě použitého hardwaru jinými formami spravedlivé odměny. Zdá se mi však, že navržené alternativy nebyly ještě dostatečně podrobně propracovány, a proto neopravňují „postupné vyřazení“ náhradních odměn stanovených podle použitého hardwaru v nejbližší budoucnosti. Takovýto „velký třesk“ se nezdá být vhodným. Některé tyto alternativy také nemusí být v souladu s platným právním rámcem. Zejména by podle mého názoru neměla být přerušena vazba mezi osobami způsobujícími újmu a využívajícími výjimky a osobami financujícími systém spravedlivé odměny. Přesto věřím, že si některé z těchto alternativ zasluhují další pozornosti.

I když mé poslání mediátora nepředpokládalo konzultaci s členskými státy, myslím, že tyto diskuze budou potřebné pro nalezení dlouhodobě udržitelného řešení problémů uvedených v mých doporučeních. Zainteresované strany by měly nicméně zůstat zapojeny do tohoto procesu a převzít odpovědnost za nalezení průchodných kompromisních řešení. Zásadní význam má také náležité zohlednění současných a vyvíjejících se tržních trendů. I když je zřejmě ještě předčasné zabývat se stanovením obchodních modelů, které budou preferovat spotřebitelé v dlouhodobém horizontu, řada zainteresovaných stran očekává posun od modelu založeného na vlastnictví k modelu založenému na přístupu. Model založený na přístupu v kombinaci s široce rozšířeným a všudypřítomným přístupem k internetu má potenciál pro významné snížení celkového objemu pořizování kopií ze strany koncových uživatelů a potažmo i objemu náhradních odměn požadovaných za rozmnožování pro osobní potřebu. Kromě toho stávající a nové on-line služby by mohly být běžně založeny na licenčních dohodách a jsou často podporovány technickými opatřeními, která umožňují přímé odměňování nositelů práv za všechny formy užívání jejich tvůrčího obsahu. V případě odměňování nositelů práv prostřednictvím licenčních dohod za používání jejich děl (včetně jejich případného rozmnožování) se nezdá být oprávněné, aby spotřebitelé platili ještě jednou ve formě náhradních odměn. Tyto a další formy dvojí platby je třeba eliminovat. Podle mého názoru jsou na škodu nejen spotřebitelům, ale i fungování autorského práva jako systému stimulujícího a odměňujícího tvořivost a investice. Těmito otázkami se budu zabývat v první části doporučení a uvedu, jak by mohla vypadat případná úprava daného systému s přihlédnutím k novým modelům služeb a užívání chráněného obsahu.

Je sice pravda, že případů rozmnožování pro osobní potřebu vyžadujícího kompenzaci ve formě náhradních odměn bude z důvodu nových obchodních modelů a měnících se modelů užívání obsahu pravděpodobně stále méně, ale nezmizí ze dne na den. Proto budou systémy náhradních odměn podle mého názoru v blízké budoucnosti ještě relevantní. Za těchto okolností je nejnaléhavějším cílem zajištění co největší konzistence, účinnosti a legitimity současných systémů náhradních odměn. Druhou část mých doporučení lze tedy považovat za kritickou analýzu těchto systémů, nabízející cílená řešení zjištěných problémů při přeshraničních transakcích. Přestože většina mých doporučení nerozlišuje mezi náhradními odměnami za rozmnožování pro osobní potřebu a za zhotovování tiskových rozmnoženin, je důležité přihlédnout ke specifikům náhradních odměn za zhotovování tiskových rozmnoženin. Dále uvedu, kdy tato specifika vyžadují odlišný přístup.

Vývoj systému autorského práva a jeho přizpůsobení 21. století není jednoduchý proces. Autorské právo zůstává základním prvkem naší společnosti a ekonomiky. V této souvislosti jsem uvítal, když Komise nedávno přijala Sdělení o obsahu na digitálním jednotném trhu, jehož cílem je zajistit, aby autorské právo a praxe v oblasti autorského práva, např. udělování licencí, splňovaly i nadále svůj účel a přinášely efektivní řešení v těchto nových souvislostech digitálního světa.

 

SHRNUTÍ

Toto jsou základní body mých doporučení

1. Na podporu vývoje nových a inovačních obchodních modelů na jednotném digitálním trhu na základě licenčních smluv mezi poskytovateli služeb a nositeli práv doporučuji:

• vyjasnit si, že rozmnoženiny, které pořizují koncoví uživatelé pro osobní potřebu v kontextu služby, na niž poskytli licenci nositelé práv, nepůsobí újmu, která by vyžadovala další náhradní odměnu za rozmnožování pro osobní potřebu.

2. Pro zjednodušení fungování systémů náhradních odměn a zajištění volného pohybu zboží a služeb na vnitřním trhu doporučuji, aby:

• byly při přeshraničních transakcích náhradní odměny vybírány v členském státě bydliště konečného zákazníka,

• byla povinnost platit náhradní odměny přesunuta z úrovně výrobců nebo dovozců na úroveň maloobchodníků s tím, že by se zjednodušil systém sazeb náhradních odměn a výrobci a dovozci by byli povinni informovat kolektivní správce o svých transakcích týkajících se zboží podléhajícího náhradní odměně

• nebo aby byly alternativně zavedeny jednoznačné a předvídatelné systémy ex-ante výjimek,

• byl v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin větší důraz kladen na náhradní odměny placené provozovatelem spíše než na náhradní odměny založené na použitém přístroji,

• byly náhradní odměny zviditelněny pro konečného spotřebitele a

• byla větší soudržnost procesu stanovení náhradních odměn zajištěna na základě

• definování „újmy“ jednotně napříč EU jako hodnoty, kterou spotřebitelé přisuzují dalším předmětným kopiím (ušlý zisk) a

• zavedení procedurálního rámce, který by přispěl ke zjednodušení, garantoval objektivitu a zajistil dodržování přísných časových limitů

 

1. NOVÉ OBCHODNÍ MODELY, LICENCOVANÉ SLUŽBY A VÝJIMKA PRO ROZMNOŽOVÁNÍ PRO OSOBNÍ POTŘEBU

Nové obchodní modely v digitálním prostředí

Digitální technologie a internet změnily šíření obsahu chráněného autorským právem. Spotřebitelé očekávají stále větší a kdykoli dostupný přístup k obsahu prostřednictvím vícečetných přístrojů. Vývoj obchodních modelů je zaměřen na splnění těchto nových očekávání. Široká škála nových služeb je dostupná zejména na on-line trhu, u něhož se předpokládá, že se v budoucnu stane zdaleka nejdůležitějším distribučním kanálem.

Trh se neustále rychle rozvíjí. Je předčasné hovořit o nějakém jednotném modelu, který by preferovala většina spotřebitelů. Nicméně většina zainteresovaných stran zaznamenává zřetelnou tendenci směrem ke službám, které nabízejí spotřebitelům komplexní balíček produktů. Tyto produkty zahrnují možnost pořizování kopií značně převyšující možnosti, které by povolovala výjimka týkající se rozmnožování pro osobní potřebu (nebo jiná výjimka). Zahrnují použití obsahu na vícečetných přístrojích, často prostřednictvím možností synchronizace. Mnoho služeb, zejména v oblasti hudby umožňuje vytváření playlistů a jejich sdílení s ostatními. Služby mohou zahrnovat i nabídku služeb „storing and matching services“ pro zajištění přístupu ke knihovnám obsahu prostřednictvím různých přístrojů a z jakéhokoli místa. Je důležité zmínit, že jsou tyto služby stále více založeny na přístupu k chráněnému obsahu v tom smyslu, že obsah chráněný autorským právem se již neukládá na přístrojích zákazníků, ale centrálně v „cloudu“, v úložišti na serveru poskytovaného provozovatelem služby.

Společným rysem těchto komplexních nových služeb je to, že musí být založeny na licenčních smlouvách s nositeli práv, neboť výjimka se potenciálně vztahuje pouze na velmi málo prvků služby. Četné příklady současných licencovaných služeb dokazují, že takové licenční smlouvy jsou na trhu realitou, a těží z nich spotřebitelé, nositelé práv stejně jako poskytovatelé služeb.

Některé hospodářské subjekty na trhu se někdy snaží rozšířit výklad výjimky pro rozmnožování pro osobní potřebu a obejít tak nutnost uzavírat licenční smlouvy s nositeli práv. V této souvislosti je třeba mít na paměti, že výjimka pro rozmnožování pro osobní potřebu je omezena na soukromou sféru a že jejím zamýšleným účelem nikdy nebylo to, aby sloužila jako základ komerčních aktivit třetích stran. Tyto pokusy tedy nejen poškozují nositele práv a legální nabídky založené na licenčních smlouvách, ale jsou sporné i z právního hlediska, a podle mého názoru by neměly být podporovány. Kromě toho by mohly vyvolat jako logický důsledek více a ještě vyšších náhradních odměn.

 

Rozmnoženiny pořizované v  rámci licencovaných služeb

Nepochybuji o nutnosti udělování licencí na výše uvedené služby, ale v této souvislosti vyvstává otázka, jak případně ošetřit v souvislosti s těmito licencovanými službami rozmnožování pro osobní potřebu ze strany koncových uživatelů. Obvykle poskytovatel služby získá licenci od nositele práv, pokrývající všechny příslušné úkony týkající se autorského práva, které jsou součástí poskytování dané služby, včetně reprodukce obsahu chráněného autorským právem koncovým uživatelem. Osoba platící například za stažení nějaké písničky předpokládá, že tento poplatek pokrývá nejen první stažení této písničky do jejího osobního počítače, ale i následné kopírování této písničky do určitého počtu svých mobilních přístrojů, jak stanoví poskytovatel služby v pravidlech užití. Podobně osoba předplácející si službu streamování hudby obvykle platí nejen za on-line streamování hudby do svého přístroje nebo přístrojů, ale i za možnost vytvářet „playlisty“, které lze poslouchat v režimu „off-line“.

Některé zainteresované strany však argumentují tím, že například souhlas nějakého autora s reprodukcí jeho díla pro osobní potřebu nemá právní účinek, i když je výslovně uveden v licenční smlouvě. Uvádějí, že souhlas nositele práv, je-li udělen v rozsahu výjimky, je neplatný. Tento názor je evidentně úzce provázán s fungováním systému náhradních odměn. Argument, že rozmnožování pro osobní potřebu nesmí nikdy povolovat nositel práv, ale může být povoleno pouze prostřednictvím výjimky pro rozmnožování pro osobní potřebu, otvírá prostor pro další argument, že všechny takovéto rozmnoženiny vyžadují spravedlivou odměnu ve formě náhradní odměny bez ohledu na to, jestli jsou již ošetřeny licenční smlouvou či nikoli.

Jiné zainteresované strany varují, že v důsledku toho by se náhradní odměny platily navíc k licenčnímu poplatku smluvně sjednanému mezi poskytovatelem služby a nositelem práv, uloženému za veškeré úkony týkající se autorských práv, které jsou součástí dané služby. Kromě toho jsou zainteresované strany toho názoru, že nositelé práv by neměli být vázáni režimem náhradních odměn proti své výslovné vůli, ale měli by mít možnost zvolit namísto toho smluvně sjednaný způsob odměny. Zainteresované strany, které jsou zastánci poskytnutí možnosti této volby nositelům práv, také zdůrazňují, že to nemá nic společného s otázkou, zda může nad výjimkou převážit smlouva, tj. zda může být úkon povolený zákonnou výjimkou zakázán smlouvou. Jde spíš o to, zda určitý úkon, který by byl již umožněn v rámci výjimky, může nositel práv povolit i smluvně. Dále argumentují tím, že rozmnoženina pořízená pro osobní potřebu se souhlasem nositele práv nemůže způsobit „újmu“ vyžadující spravedlivou odměnu ve formě náhradní odměny.

Dále jsem se také dozvěděl, že by některé dohody uzavřené na trhu mohly záměrně vyřadit úkony rozmnožování pro osobní potřebu z rozsahu působnosti licence pro on-line službu, aby byl vytvořen prostor pro nárok na náhradní odměnu placenou nad rámec licenčního poplatku. Nemám v úmyslu zpochybňovat schopnost nositelů práv smluvně definovat rozsah působnosti jejich licencí, ale pochybuji, že primární funkce režimu náhradních odměn spočívá v zaručení odměny, které by nositelé práv nemohli dosáhnout v tržních podmínkách.

V této souvislosti je třeba mít na paměti, že byl systém náhradních odměn zaveden proto, že v off-line prostředí neměli nositelé práv jinou možnost získat kompenzaci za rozmnoženiny pořizované koncovými uživateli. On-line prostředí však umožňuje daleko cílenější poskytování obsahu chráněného autorskými právy spotřebitelům, včetně rozmnožování pro osobní potřebu. Obsah lze nyní dodávat spotřebitelům přesně tak, jak očekávají. Licenční smlouvy odrážejí tyto nové způsoby distribuce obsahu spotřebitelům a umožňují nositelům práv získat adekvátní odměnu za využívání jejich děl a jiných předmětů ochrany. Použití takzvaných „technických ochranných opatření“ umožňuje zohlednit smluvně sjednaný rozsah působnosti licence a zabránit úkonům, které jsou nad rámec toho, za co nositelé práv dostali zaplaceno ve formě licenčního poplatku. Tato opatření se široce využívají pro udržení různých obchodních modelů (například stahování versus streamování) a posilují možnost přímého udělování licencí.

Všeobecně jsem přesvědčen, že by pro nositele práv bylo nejlepší chopit se příležitosti přímého udělování licencí v digitálním prostředí. Licenční poplatky jsou již nyní zdaleka nejdůležitějším zdrojem příjmu nositelů práv a jsou schopny odrážet skutečné užívání obsahu a zajistit, aby byli nositelé práv placeni za úkony pořizování rozmnoženin, které jsou také v této souvislosti prováděny. Byl jsem však také upozorněn na skutečnost, že autoři a výkonní umělci často převádějí svá výlučná práva na dílo nebo jiný předmět ochrany na výrobce nebo vydavatele. Některé zainteresované strany tvrdí, že je-li na takovéto dílo nebo jiný předmět ochrany poté udělena licence například poskytovateli služby, autoři a výkonní umělci nedostanou podíl z licenčního poplatku a musí se spokojit s tím, co dostanou za původní převod svých práv. Chápu, že tito autoři a výkonní umělci někdy nemají dostatek možností pro vyjednávání. Nemyslím si však, že by náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu byly tou správnou cestou řešení této nerovnováhy. Závazná pravidla v zákoně o smlouvách o autorském právu nebo pracovním právu by podle mého názoru lépe zajistily, aby autoři a výkonní umělci dostali adekvátní podíl z užívání jejich děl a jiných předmětů ochrany. Další možností by byla pomoc autorům a výkonným umělcům v tom, aby se lépe organizovali a mohli úspěšněji vést jednání v této oblasti. Zvláštní pozornost při zkoumání této otázky na úrovni EU by však měla být věnována zásadě subsidiarity.

Ve světle výše uvedeného zastávám názor, že rozmnoženiny, na něž byla udělena licence, by neměly být důvodem pro uplatnění náhradních odměn. V opačném případě by se otevřel prostor pro dvojí platby a nelze očekávat, že by pro ně měli spotřebitelé pochopení.

Moje názory se zdají být v souladu se současným právním rámcem (zejména s body odůvodnění 35 a 45 směrnice 2001/29/ES), protože tato směrnice umožňuje a potenciálně podporuje smluvní vztahy, jejichž účelem je zajistit kompenzaci pro nositele práv. Domnívám se také, že můj závěr podporují rozhodnutí SDEU ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE) a C-462/09 (Stichting de Thuiskopie vs Opus). V těchto rozsudcích Soudní dvůr zdůraznil, že spravedlivá odměna by měla napravit újmu způsobenou nositelům práv z důvodu neautorizované reprodukce jejich děl. To by mohlo být vykládáno tak, že autorizované, tj. licencované reprodukce nezpůsobují žádnou „újmu“, která by vyžadovala spravedlivou odměnu. Soud bude mít příležitost vysvětlit tuto záležitost v probíhajícím řízení ve věci (C-457/11 – C-460/11 (VG Wort vs Kyocera Mita et al.).

DOPORUČENÍ

• Vysvětlit, že rozmnoženiny pořizované koncovými uživateli pro osobní potřebu v souvislosti se službou, na niž udělili licenci nositelé práv, nezpůsobují žádnou újmu, která by vyžadovala další kompenzaci ve formě náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu.

 

2. SYSTÉMY NÁHRADNÍCH ODMĚN NA VNITŘNÍM TRHU

Je důležité vzít v úvahu trend směřující k přímému udělování licencí pro služby v digitálním prostředí a jeho dopad na míru rozmnožování pro osobní potřebu, které by mělo být kompenzováno prostřednictvím systémů náhradních odměn. Zároveň je jasné, že úroveň pronikání těchto služeb na trh je stále omezená (například ve srovnání s fyzickou distribucí nebo rozhlasovým či televizním vysíláním). Je také důležité připomenout, že spotřebitelé vítají rostoucí možnosti rozmnožování pro osobní potřebu (například CD nosičů) a ukládat je do různých přístrojů. Totéž platí ohledně zhotovování tiskových rozmnoženin. Potřeba kompenzace těchto úkonů v rámci rozmnožování pro osobní potřebu nezmizí ze dne na den. Proto podle mého názoru nebude jednoduché v blízké budoucnosti systémy náhradních odměn zrušit, ač by to některé zainteresované strany uvítaly, i když význam těchto systémů bude pravděpodobně klesat. Zbývající část mého doporučení se tedy zaměří na to, jak zdokonalit fungování systémů náhradních odměn z hlediska vnitřního trhu.

Různé systémy náhradních odměn jsou již delší dobu zdrojem překážek fungování vnitřního trhu. Například skutečnost, že tentýž produkt může podléhat náhradní odměně v jednom členském státě, ale v jiném nikoli, může vést k narušení soutěže a představovat překážku volného pohybu takového produktu. Značně různorodé úrovně tarifních sazeb tento problém dále zvětšují. Jedním způsobem řešení těchto problémů na vnitřním trhu by byla úplná harmonizace náhradních odměn, včetně sazeb. Některé zainteresované strany varují, že by tento postup mohl vést k situaci, kdy by harmonizované sazby víceméně odrážely nejvyšší úroveň současných sazeb v jednotlivých státech. Uvádějí také, že systém náhradních odměn je svojí podstatou roztříštěn a že problémy s ním spojené lze řešit pouze jeho úplnou eliminací. Jiné zainteresované strany jsou proti harmonizaci sazeb z jiných důvodů. Podle jejich názoru by měla být členským státům zajištěna co největší tolerance ohledně forem jejich systémů náhradních odměn v souladu s tím, co považují za správnou aplikaci zásad subsidiarity a proporcionality i různých kulturních tradic.

Podle mého názoru leží pravda někde uprostřed. Je třeba vycházet z toho, že existují různé důvody výše uvedených nerovností. Do určité míry vyplývají z různých tradic a hodnot, které jsou základem kulturní politiky členských států, i z ekonomických faktorů, jako je příjem na obyvatele. Jsem však také přesvědčen, že alespoň nejzávažnější překážky přeshraničního obchodu na vnitřním trhu je třeba řešit a že řešení lze dosáhnout, budou-li vzaty v úvahu legitimní zájmy nositelů práv a situace v různých členských státech.

Všeobecná „uplatnitelnost náhradních odměn“ na produkty

Zatímco komunitární právo se nezabývá otázkou, u kterých produktů lze uložit náhradní odměny, SDEU vrhl alespoň částečně světlo na tento problém ve svém rozsudku ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE). Uvádí, že „skutečnost, že zařízení nebo přístroje jsou schopny vytvářet rozmnoženiny, je dostatečná pro odůvodněné uplatnění náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu za předpokladu, že toto vybavení nebo tyto přístroje byly poskytnuty fyzickým osobám jakožto soukromým uživatelům“. Z toho vyplývá, že i) z technického hlediska lze náhradní odměnu uložit v případě všech nosičů, zařízení a přístrojů schopných pořizovat rozmnoženiny obsahu chráněného autorským právem a ii) že z hlediska užívání lze náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu uložit pouze v případě zařízení, nosičů a přístrojů, které mají k dispozici fyzické osoby jako soukromí uživatelé. Druhá podmínka se nevztahuje na náhradní odměny za zhotovování tiskových rozmnoženin. K tomuto specifiku se dostanu později.

Podle mého názoru všeobecná „uplatnitelnost náhradních odměn“ týkajících se nosičů, přístrojů nebo zařízení proto závisí výlučně na tom, zda je nějaký výrobek technicky schopný pořizovat rozmnoženiny. Členské státy, které zvolí systém náhradních odměn pro zajištění spravedlivé odměny v rámci výjimek v oblasti náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin však mohou dle svého uvážení zvolit formu organizování tohoto systému a určitě nejsou povinny uložit náhradní odměny v případě všech výrobků schopných pořizovat rozmnoženiny.

Proto by mělo být rozhodnutí, zda se určitého výrobku týká náhradní odměna či nikoli, ponecháno na státu. Nejsem přesvědčen, že by byl zákonodárce EU v té správné pozici, aby dělal tato rozhodnutí. Přístupy zapojující intervenci EU by byly spojené s rizikem zahlcení a nedostatečné flexibility, neboť by vyžadovaly sestavení seznamu výrobků podléhajících náhradní odměně, který by musel být neustále aktualizován. Je těžké si představit, jak by mohl být takovýto seznam revidován a/nebo korigován na úrovni EU (včetně otázky zavedení vhodného systému soudního přezkumu). Kromě toho odlišné kulturní tradice jednotlivých členských států a faktory, jako například kupní síla spotřebitelů, by také mohly odůvodňovat tento individualizovaný přístup ohledně toho, jak by členské státy „transponovaly“ „újmu“, kterou utrpěl nositel práva, do rozhodnutí o tom, jaké výrobky by měly podléhat náhradním odměnám a jaké tarifní sazby by měly být použity.

Nicméně systémy náhradních odměn musí být uvedeny do souladu se zásadami vnitřního trhu. Z výše uvedených důvodů a z hlediska zásad subsidiarity a proporcionality by se to mohlo podle mého názoru provést prostřednictvím i) přesunu povinnosti platit náhradní odměnu na subjekt prodávají koncovému uživateli nebo alternativně prostřednictvím jednoznačných a prediktabilních systémů ex-ante výjimek – koncepcí, jimiž se budu podrobněji zabývat v dalších oddílech týkajících se přeshraničních transakcí i transakcí zahrnujících prodej profesionálním uživatelům, ii) zviditelnění náhradní odměny pro konečného spotřebitele a iii) větší soudržnosti procesu stanovení náhradních odměn, zejména prostřednictvím společné celoevropské definice „újmy“ a některých procedurálních požadavků vztahujících se k procesu stanovení náhradních odměn. Všechna tato doporučení vysvětlím podrobně níže.

Zásada země určení u přeshraničních transakcí

Ve věci C-462/09 (Stichting de Thuiskopie vs Opus) SDEU řešil zejména povinnost určitého členského státu, který zavedl výjimku pro rozmnožování pro osobní potřebu, zajistit poskytování spravedlivé odměny. Soud však také zdůraznil, že k „újmě“, kterou utrpěli nositelé práv, dochází na území, kde mají bydliště koncoví soukromí uživatelé. Použití této koncepce na přeshraniční prodeje vede podle mého názoru obecně k závěru, že by měly být náhradní odměny vybírány pouze v zemi bydliště koncového uživatele. To je země, kde bude nejpravděpodobněji docházet k pořizování rozmnoženin, a tedy země, v níž dojde k „újmě“. V probíhajícím řízení ve věci C-521/11 (Austro Mechana vs Amazon) bude mít Soudní dvůr možnost dále vysvětlit zásadu země určení nastíněnou ve věci C-462/09 (Stichting de Thuiskopie vs Opus).

Zatímco některé zainteresované strany podporují přístup na základě země určení, jiní argumentují tím, že by měly být náhradní odměny vybírány pouze v členském státě, kde byl výrobek vyroben nebo tam, kde poprvé vstupuje od EU, bez ohledu na to, kde bude nakonec používán pro rozmnožování pro osobní potřebu (přístup založený na zemi původu). V důsledku toho již nebude možné vybírat náhradní odměny v žádném jiném členském státě. Podle jejich názoru je hlavní výhodou tohoto řešení to, že náhradní odměna bude muset být placena pouze jednou a že pohyb výrobku přes hranice v rámci EU nebude vyžadovat další náhradní odměny.

Souhlasím s cílem, že náhradní odměna za produkt by měla být vymáhána pouze jednou v rámci EU. Nicméně jsem přesvědčen, že by se mělo postupovat podle přístupu, který naznačil SDEU. Jinak by mohl být produkt prostě dovezen poprvé do EU například do členského státu, kde jsou sazby náhradních odměn velmi nízké nebo kde v případě tohoto produktu dokonce vůbec neexistují. Uplatnění náhradní odměny pouze v zemi bydliště koncového uživatele (tj. v zemi určení) může zajistit větší spravedlnosti, transparentnost a prediktabilitu v rámci daného systému. Otázka dvojí platby při přeshraničních prodejích by měla být, jak uvedu dále, řešena odlišným způsobem než prostřednictvím volby přístupu na základě země původu.

DOPORUČENÍ:

• Vybírat náhradní odměny při přeshraničních transakcích výlučně v členském státě bydliště konečného spotřebitele.

Dvojí platby při přeshraničním prodeji a povinnost platit náhradní odměny

V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, by měly být náhradní odměny uplatňovány při přeshraničních transakcích jednou, a to v zemi určení. Bohužel tomu tak vždycky není. Příliš často dochází k případům dvojí platby.

Problém dvojích plateb je úzce spojen s otázkou, které subjekty v prodejním řetězci jsou povinny náhradní odměny platit. Členské státy používají různé přístupy, ale většinou jsou náhradní odměny vybírány od výrobců a dovozců. To v zásadě znamená, že pokaždé když určitý výrobek překračuje hranice nějakého státu v EU, musí subjekt odpovědný za dovoz daného výrobku zaplatit novou náhradní odměnu bez ohledu na to, co již bylo placeno dříve v jiných členských státech. V důsledku toho je u většiny výrobků vybírána v rámci přeshraničních transakcí náhradní odměna nejméně dvakrát: poprvé v členském státě, kde je vyroben (nebo kam je dovezen ze země mimo EU) a podruhé v členském státě, do něhož je dovezen pro účely prodeje konečnému zákazníkovi. Většina členských států se snažit zmírnit tento problém zavedením systémů, které umožňují subjektům, které již zaplatily náhradní odměnu za určitý výrobek například v členském státě A, aby byla tato odměna refundována při vývozu daného výrobku do členského státu B. Situace je však složitější, jestliže subjekt, který zaplatil náhradní odměnu v členském státě A (například výrobce) je odlišný od subjektu, který výrobek vyveze do členského státu B (například velkoobchodník). V těchto případech může subjekt, který má nárok na refundaci (například výrobce), potvrdit svůj nárok pouze na základě informací a dokumentace, které poskytne druhá strana, a to subjekt vyvážející daný výrobek (například velkoobchodník).

Většina zainteresovaných stran zapojených do přeshraničních transakcí si intenzivně stěžuje na dvojí platby. Tvrdí, že systémy ex-post refundace jsou mimořádně těžkopádné nebo zcela nefunkční. I v případě, že tyto systémy fungují, nechápou tyto zainteresované strany, proč by měly předplácet náhradní odměnu do doby refundace, což je proces, který může trvat měsíce a někdy celé roky. Proto dávají přednost systému, kdy jsou náhradní odměny výlučně vybírány v místě konečného prodeje, tj. na úrovni, kde výrobek již nebude přecházet hranice.

Jiné zainteresované strany obhajují současný systém, kdy jsou povinni platit náhradní odměny zejména výrobci a dovozci. Argumentují tím, že administrativní zátěž spojená s vybíráním a placením náhradních odměn je značně nižší, jsou-li náhradní odměny vybírány od výrobců a dovozců a nikoli od maloobchodníků (jichž je mnohem víc a jsou více roztroušeni). Některé zainteresované strany také zdůrazňují, že v některých členských státech je současný systém založen na rámcových dohodách mezi organizacemi zastupujícími výrobce a dovozce na jedné straně a organizacemi zastupujícími nositele práv na straně druhé. Dohody s výrobci a dovozci by již nebyly možné poté, co by byla tato povinnost přesunuta na úroveň maloobchodníků, a organizace maloobchodníků, jejichž zastoupení je často méně jednotné, by je podle jejich názoru mohly jen těžko nahradit. Tyto zainteresované strany také usilují o to, aby ostatní subjekty v prodejním řetězci byly společně a nerozdílně odpovědné za snížení možnosti obcházení těchto plateb.

Některé zainteresované strany také zmiňovaly možné zavedení ústředního administrativního orgánu na úrovni EU. Oznámení o přeshraničním prodeji by mohla být zasílána do jednoho místa a poté přeposílána orgánům jednotlivých států odpovědným za výběr náhradních odměn. Všechny návrhy předložené v této souvislosti však vycházejí z použití sazeb náhradních odměn v zemi určení. Jiné zainteresované strany tvrdí, že takovýto systém by neřešil problém dvojích plateb. Při přeshraničních transakcích by také nebylo jasné, v kterém členském státě bude výrobek nakonec prodán koncovému uživateli. V každém případě by nešlo v tomto stádiu určit, jestli bude koncový uživatel ze soukromé či profesionální sféry. Kromě toho náklady spojené se zavedením takového složitého administrativního aparátu, pravděpodobně včetně systému IT kompatibilního se systémy ve všech státech, by byly nepoměrné k částkám náhradních odměn skutečně vybraných v EU.

Z regulatorního hlediska se mi zdá, že je vhodnější takový systém, kdy je povinnost platit náhradní odměny omezena na konečné místo prodeje, tj. na subjekty, které prodávají koncovým uživatelům. Zaprvé, jak již bylo naznačeno výše, přesunutí povinnosti platit náhradní odměny z úrovně výrobců nebo dovozců na úroveň maloobchodníků by zajistilo, že při přeshraničních transakcích by byly náhradní odměny placeny pouze v místě bydliště spotřebitelů, jak požaduje SDEU. Za druhé, tento přesun by výrazně snížil riziko dvojích plateb. Jestliže je například nějaký výrobek dovezen ze země mimo Evropskou unii do členského státu A a je vyvezen ze státu A maloobchodníkovi ve státě B, který ho zde prodá, bude muset být náhradní odměna placena pouze jednou, a to v členském státě B. Pouhý dovoz výrobku do členského státu A by nepodléhalo platbě náhradní odměny v členském státě A. Otázky týkající se možné refundace náhradní odměny při vývozu by tak již nebyly relevantní.

Jak bylo zmíněno výše, některé zainteresované strany varují, že přenos povinnosti platit náhradní odměny na úroveň maloobchodníků by mohlo dále zvýšit administrativní zátěž a náklady. Uznávám, že to může platit v případě některých aktérů. S přihlédnutím ke všem aktérům zapojeným do systému by však podle mého názoru byla celková administrativní zátěž snížena. Navrhovaný přesun by eliminoval administrativní zátěž spojenou s postupy refundace v případě přeshraničních transakci a potřebu ohlašovat, vybírat a nakonec refundovat náhradní odměny pokaždé, kdy nějaký výrobek překročí hranice nějakého státu. Kromě toho, v několika členských státech již fungují kolektivní správci pro výběr náhradních odměn od maloobchodníků, zejména když působí jako dovozci nebo když jsou společně a nerozdílně odpovědni, spolu s výrobci a dovozci. A nakonec, trhy nosičů a přístrojů podléhajících náhradním odměnám jsou často vysoce koncentrované a počet maloobchodníků představujících lví podíl trhu v mnoha členských státech je do značné míry omezen na řadu produktů podléhajících náhradním odměnám.

Nicméně vyvážený přístup by vyžadoval průvodní opatření pro zmírnění administrativní zátěže spojené s výběrem náhradních odměn výlučně od maloobchodníků. Za tímto účelem by měli být výrobci a dovozci případně povinni při náležitém respektování pravidel hospodářské soutěže informovat kolektivní správce o svých transakcích, které se týkají výrobků podléhajících náhradní odměně (například do jakého členského státu byly jejich výrobky vyvezeny nebo jakému velkoobchodníkovi nebo maloobchodníkovi byly prodány). To by mohlo pomoci kolektivním správcům vystopovat toto zboží a umožnit jim vybírat náhradní odměny od koncového maloobchodníka. Tato oznamovací povinnost by mohla být posílena uložením povinnosti výrobcům a dovozcům, aby platili náhradní odměny sami, pokud nejsou schopni prokázat, komu bylo zboží podléhající náhradní odměně za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin prodáno. Kromě toho by mohli být maloobchodníci povinni ohlašovat své prodeje výrobků, které podléhají náhradní odměně, kolektivním správcům periodicky.

Je třeba vzít v úvahu, že maloobchodníci obvykle nabízejí mnohem širší škálu výrobků svým zákazníkům, než výrobci nebo dovozci. Z tohoto důvodu je stále důležitější zjednodušit systém a co možná nejvíce usnadnit placení náhradních odměn. Možný přesun povinnosti platit náhradní odměny na úroveň maloobchodníků by měla být proto provázena výrazným zjednodušením systému tarifních sazeb těchto odměn ze strany členských států. S přihlédnutím k vysokému počtu různých výrobků, které obvykle maloobchodníci prodávají, je třeba zajistit, aby existoval minimální počet tarifních tříd, které by měli maloobchodníci při prodeji zboží uplatňovat. Dále by bylo třeba zdokonalit celý systém výpočtu „újmy“ a jejího „převodu“ do sazeb. K této otázce se vrátím dále v části zabývající se „újmou“ a procedurálními požadavky týkajícími se procesu stanovení tarifních sazeb.

A nakonec by mohli maloobchodníci do určité míry také těžit z tohoto přesunu. V rámci současného systému musí platit náhradní odměnu předem jako součást ceny výrobku, který získají. To znamená, že nesou finanční břemeno odměny, dokud ji nezahrnou do ceny při prodeji výrobku konečnému spotřebiteli. Naopak, pokud by byla placena náhradní odměna pouze na základě prodeje výrobku ze strany maloobchodníka konečnému spotřebiteli, nemuseli by maloobchodníci náhradní odměnu předplácet, pokud je výrobek součástí jejich zásob.

DOPORUČENÍ:

• Přesunout povinnost platit náhradní odměny z úrovně výrobce nebo dovozce na úroveň maloobchodníka a současně zjednodušit systém tarifních sazeb těchto odměn a

• uložit výrobcům a dovozcům povinnost informovat kolektivní správce o svých transakcích týkající se zboží, které podléhá náhradní odměně.

Nepoužití náhradních odměn za rozmnožování pro osobní spotřebu na profesionální uživatele

Zatímco lze v zásadě náhradní odměny uplatnit u všech výrobků schopných pořizovat rozmnoženiny obsahu chráněného autorským právem, SDEU jasně uvedl ve svém rozsudku ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE), že náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu nesmí být ukládány na zboží, které je pořizováno pro účely jasně s tímto rozmnožováním nesouvisející. Tento přístup vyžaduje odlišení transakcí, kdy je zboží prodáváno soukromému uživateli, od transakcí, kdy je zboží prodáváno jinému než soukromému uživateli. V druhém případě nesmí zpravidla transakce podléhat náhradním odměnám za rozmnožování pro osobní potřebu.

Probíhající řízení ve věci C-521/11 (Austro Mechana vs Amazon) se mimo jiné týká toho, zda musí být osoby nebo organizace prodávající jiným uživatelům, než jsou fyzické osoby jako soukromí uživatelé, vyloučeny ex-ante z povinnosti platit náhradní odměnu za rozmnožování pro osobní potřebu nebo zda systém refundace této odměny po jejím zaplacení je také v souladu se závazkem neaplikovat náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu nediskriminačně na všechny uživatele. Bude na soudu, aby vyjasnil, zda současný právní rámec umožňuje poskytnutí systému refundace na místo ex-ante výjimky.

Některé zainteresované strany argumentují tím, že výrobci a dovozci obvykle neprodávají fyzickým osobám jako soukromým uživatelům, jak požaduje SDEU, ale spíše velkoobchodníkům. Proto chtějí, aby byli vyjmuti ex-ante z povinnosti placení náhradních odměn. Zároveň zdůrazňují, že pouze koncový maloobchodník je schopen posoudit, zda zařízení, nosiče nebo přístroje použije fyzická osoba pro soukromé účely či nikoli. Na druhou stranu, výrobce ani dovozce toto posouzení provést nemohou. Aktéři na této úrovni prodeje prostě neví, kdo bude koncovým uživatelem.

Podle jiných zainteresovaných stran je systém založený na ex-post refundaci plně v souladu s rozhodnutím SDEU ve věci Padawan. Podle jejich názoru není rozdíl mezi tím, zda je profesionální uživatel kupující výrobek podléhající náhradní odměně osvobozen ex-ante z placení odměny nebo zda má možnost ex-post refundace, protože v obou případech nakonec náhradní odměnu neponese.

Podle mého názoru je lepší mít systém, kde je povinnost placení náhradní odměny omezena na subjekty, které prodávají fyzické osobě jako soukromému uživateli. Takovýto systém se zdá být jednodušší, jednoznačnější a ekonomicky odůvodnitelnější než systém, kdy může podléhat náhradním odměnám za rozmnožování pro osobní potřebu i nákup pro jiné než soukromé účely. Osoby a organizace, které neprodávají zařízení nebo nosiče fyzickým osobám jako soukromým uživatelů, by neměly nést finanční riziko a administrativní zátěž spojené s refundací náhradní odměny v pozdějším stádiu. Náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu by se prostě na tyto transakce vztahovat neměly. V konečném důsledku by tedy neměly být ani výroba výrobku schopného pořizovat rozmnoženiny ani dovoz takového výrobku samy o sobě dostatečným důvodem pro uložení náhradní odměny za rozmnožování pro osobní potřebu. Tyto odměny by se měly spíše použít výlučně na nákupy prováděné fyzickými osobami jako soukromými uživateli. Rozlišit tyto uživatele od ostatních uživatelů by mělo být relativně jednoduché. Například použití čísla DPH při nákupu by mohlo být silnou indicií, že výrobek nebude používán pro soukromé účely. Stejně tak by mělo být jednoduché osvobození nákupů ze strany právních osob.

Rád bych zdůraznil, že totéž doporučení přesunout povinnost placení náhradní odměny z úrovně výrobce a dovozce výlučně do místa konečného prodeje by vyřešilo problém dvojích plateb při přeshraničních transakcí, jak bylo zmíněno výše, i problém, jak postupovat v souladu s rozhodnutím SDEU ve věci Padawan o nepoužití náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu u profesionálních uživatelů.

DOPORUČENÍ:

• Přesunout povinnost platit náhradní odměny z úrovně výrobce nebo dovozce na úroveň maloobchodníka a současně zjednodušit systém tarifních sazeb těchto odměn a

• uložit výrobcům a dovozcům povinnost informovat kolektivní správce o svých transakcích týkající se zboží, které podléhá náhradní odměně

Specifika týkající se výjimky pro zhotovování tiskových rozmnoženin

U výjimky při rozmnožování pro osobní potřebu a výjimky při zhotovování tiskových rozmnoženin se používají různé přístupy. Zatímco je rozsah působnosti výjimky při rozmnožování pro osobní potřebu omezen na reprodukce, které slouží konkrétnímu účelu („pro osobní potřebu“), pokrývá výjimka při zhotovování tiskových rozmnoženin reprodukce na konkrétním nosiči (papíru) pomocí konkrétní metody („jakákoli fotografická technika“). Doslova vzato se na reprodukce pro osobní potřebu zhotovené na papíře vztahují obě výjimky. Směrnice vztah mezi těmito dvěma výjimkami nereguluje.

Náhradní odměny vycházející z použitého hardwaru existují jak v oblasti rozmnožování pro osobní potřebu (například ohledně vypalovaček DVD a USB portů), tak v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin (například ohledně tiskáren a kopírek). Různé systémy náhradních odměn mají negativní dopad na správné fungování vnitřního trhu v obou oblastech a výše zmíněný problém dvojích plateb u přeshraničního prodeje se také týká náhradních odměn za zhotovování tiskových rozmnoženin. Na rozdíl od výjimky týkající se rozmnožování pro osobní potřebu však není výjimka u zhotovování tiskových rozmnoženin omezena na reprodukce pořizované pro osobní potřebu. Náhradní odměny za zhotovování tiskových rozmnoženin mohou být na základě současného právního rámce vybírány bez ohledu na to, zda je zboží prodáno soukromému nebo nesoukromému uživateli. U zhotovování tiskových rozmnoženin není potřeba rozlišovat mezi těmito dvěma typy uživatelů. Některé zainteresované strany v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin jsou zejména znepokojeny přesunem povinnosti platit náhradní odměny na úroveň maloobchodníků. Podobně jako v oblasti rozmnožování pro osobní potřebu argumentují zainteresované strany tím, že by podle jejich názoru takovýto přesun měl za následek další administrativní náklady a znemožnil spolehnutí se na rámcové dohody mezi organizacemi zastupujícími výrobce a dovozce a organizacemi zastupujícími nositele práv. Zdůrazňují také, že v případě zhotovování tiskových rozmnoženin není třeba zajišťovat nepoužitelnost náhradních odměn pro profesionální uživatele (prostřednictvím přesunutí povinnosti platit náhradní odměny na úroveň maloobchodníků).

Podle mého názoru by nebylo vhodné přesunout povinnost placení náhradních odměn na úroveň maloobchodníků pouze v oblasti rozmnožování pro osobní potřebu, a nikoli v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin. Zaprvé, problém dvojích plateb musí být řešen i v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin. Za druhé, nezdá se být příliš účinným vybírat náhradní odměny částečně na úrovni výrobců a dovozců a částečně na úrovni maloobchodníků. Proto se mé doporučení přesunout povinnost placení na úroveň maloobchodníků rozšiřuje i na zhotovování tiskových rozmnoženin.

Dalším specifikem v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin jsou náhradní odměny placené provozovatelem. Některé členské státy provozují takzvaný dvojí systém tvořený náhradními odměnami na základě použitého hardwaru (jako u rozmnožování pro osobní potřebu) a náhradními odměnami placenými provozovateli. Náhradní odměny placené provozovatelem obvykle vycházejí ze smluvních ujednání mezi kolektivními správci a organizacemi intenzivně využívající zhotovování tiskových rozmnoženin (například provozovatelé kopírovacích center, univerzity, knihovny, atd.) Náhradní odměny placené provozovatelem nepředstavují žádnou překážku volnému pohybu zboží a služeb a jsou proto z hlediska vnitřního trhu jednoznačně vhodnější než náhradní odměny vycházející z použitého hardwaru.

Některé zainteresované strany zdůrazňují, že na některé reprodukce nelze uplatňovat náhradní odměny placené provozovatelem, například když si soukromá osoba pořizuje papírovou kopii na své kopírce.

I když lze připustit, že náhradní odměny za zhotovování tiskových rozmnoženin vycházející z použitého hardwaru nelze zcela nahradit náhradními odměnami placenými provozovatelem, mohou mít náhradní odměny placené provozovatelem stále velký potenciál pro zmírnění negativních dopadů náhradních odměn (za zhotovování tiskových rozmnoženin) na vnitřním trhu při zajišťování spravedlivé odměny nositelům práv. Proto se domnívám, že v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin by byl vhodný postupný přesun od náhradních odměn vycházejících z použitého hardwaru k náhradním odměnám placeným provozovatelem.

DOPORUČENÍ:

• Klást v oblasti zhotovování tiskových rozmnoženin větší důraz na náhradní odměny placené provozovatelem ve srovnání s náhradními odměnami vycházejícími z použitého hardwaru

Ex-ante výjimky jako možná alternativa k přesunu povinnosti placení náhradních odměn do konečného místa prodeje

Jak bylo vysvětleno výše, podle mého názoru by byl přesun povinnosti placení náhradních odměn do konečného místa prodeje nejlepším řešením základních přeshraničních problémů způsobených systémy náhradních odměn. Uznávám však, že by byl tento přesun spojen s drastickými změnami systému tím spíše, že by musel být pravděpodobně provázen značným omezením počtu tarifních sazeb. V podstatě považuji tento krok, tj. zjednodušení systému snížením počtu použitelných sazeb pouze na několik sazeb, za předpoklad přesunu povinnosti platit náhradní odměny na maloobchodníky, neboť ti musí být schopni snadno stanovit, zda se náhradní odměna na nějaký výrobek vztahuje a pokud ano, na jaké úrovni.

Jsem si jist, že snížení a zjednodušení počtu sazeb náhradních odměn a reorganizace celého systému jejich výběru bude nějakou dobu trvat a nebylo by tedy vhodné vylučovat alternativní přístupy.

Tyto alternativní přístupy by mohly spočívat například v zavedení jednotných pravidel pro ex-ante výjimky pro ty subjekty, které jsou povinny platit náhradní odměny v rámci současných systémů náhradních odměn, tj. pro výrobce a dovozce. Mohly by využívat standardizované postupy pro výjimky na všechno jejich zboží určené k přeshraničnímu prodeji (aniž by byla dotčena povinnost platit náhradní odměnu v zemi, kde k přeshraničnímu prodeji dojde, když výrobce a/nebo dovozce prodává přímo spotřebitelům – tj. působí také jako maloobchodník) i na zboží, které koupí a budou používat profesionální uživatelé.

Zaprvé, výrobci a/ nebo dovozci, jejichž výrobky se prodávají přes hranice a jsou používány profesionálními uživateli, by museli být identifikováni ex-ante. Za druhé, by tento postup vyžadoval poskytování spolehlivých údajů o poměru zboží, které vyrábějí/ dovážejí výrobci/ dovozci a které je obvykle určeno pro přeshraniční prodej a/ nebo ho obvykle kupují a používají profesionální uživatelé na konci prodejního řetězce. V případě produktů nově vstupujících na trh, by mohly být tyto údaje založeny na odhadech, které by podléhaly následnému ověření. Poté, co by byl stanoven odhad množství zboží určeného pro přeshraniční prodej nebo koupeného a používaného profesionálními uživateli, by výrobci a dovozci využívali ex-ante výjimku z povinnosti platit náhradní odměny úměrně k části svých prodejů.

Ačkoliv takovýto přístup vypadá jako jednodušší a méně náročný, má také významné nedostatky. Hlavně by bylo zřejmě obtížné zajistit v případě zboží zakoupeného a používaného profesionálními uživateli na konci prodejního řetězce, aby skutečně těžili z ex-ante slev udělených výrobcům a dovozcům. Ve skutečnosti se mi nezdá příliš pravděpodobné, že by mohly být výjimky z náhradních odměn udělené pro konkrétní výrobek předávány celým prodejním řetězcem. Výrobci nebo dovozci většinou nevědí, zda konkrétní výrobek nakonec koupí a bude používat profesionální uživatel či nikoli, s výjimkou situací, kdy prodávají přímo spotřebitelům. Proto by jednoduše použili – například ve svých prodejích velkoobchodníkům – stejnou cenu. V konečném důsledku by se mohlo klidně stát, že by z takového systému založeného na ex-ante výjimkách těžili pouze výrobci a dovozci a nikoli koneční profesionální uživatelé.

Zviditelnění náhradních odměn

Ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE) SDEU zdůraznil, že „nic nebrání tomu, aby tyto osoby povinné uhradit uvedenou náhradní odměnu promítly částku této odměny za rozmnožování pro osobní potřebu do ceny“. Břemeno náhradní odměny tedy v konečném důsledku ponese soukromý uživatel, který platí tuto cenu a který musí být považován za „osobu nepřímo povinnou platit spravedlivou odměnu“.

Některé zainteresované strany uvádějí, že by bylo pro ně v některých případech obtížné promítnout náhradní odměnu (zcela) do ceny a že by ji raději „absorbovaly“. Domnívám se, že pro organizace a osoby, které jsou povinny platit náhradní odměny, tj. podle mého doporučení maloobchodníky, by bylo snadnější promítnout náhradní odměnu do ceny, kdyby existovala povinnost náhradní odměnu zviditelnit pro konečného spotřebitele. Takovéto opatření by také zvýšilo transparentnost systému i povědomí mezi spotřebiteli. Kromě toho by bylo obtížnější vyhýbat se platbám náhradních odměn a pro kolektivní správce by mohlo být snazší vybírat správnou výši náhradních odměn od maloobchodníků.

V průběhu mediačního řízení většina zainteresovaných stran podporovala zavedení povinnosti zviditelnění náhradní odměny pro konečného zákazníka. Ostatní strany měly obavu ze zvýšené administrativní zátěže. Po zvážení zájmů různých zainteresovaných aktérů se domnívám, že zavedení povinnosti zviditelnění náhradní odměny pro konečného zákazníka by bylo celkově ve prospěch všech stran.

Kromě toho ve scénáři, podle něhož k přesunu uvedené povinnosti na úroveň maloobchodníků nedojde okamžitě, by mohly být náhradní odměny zviditelněny v průběhu prodejního řetězce pro usnadnění nároků na jejich refundaci a omezení rizika neplacení.

A nakonec, z tohoto přístupu by také těžili i jiní než soukromí uživatelé kupující zboží, které zpravidla podléhá náhradní odměně, protože prodejci by byli pod tlakem prodávat jim výrobky za cenu, do níž nebyla začleněna výše náhradní odměny.

DOPORUČENÍ:

• Zviditelnit náhradní odměny pro konečného zákazníka

Metodologie

Jsem toho názoru, že různé přístupy používané členskými státy jak ohledně stanovení výrobků podléhajících náhradním odměnám, tak ohledně metodologie stanovení tarifních sazeb jsou jádrem problémů, které náhradní odměny způsobují z hlediska volného pohybu zboží a služeb na vnitřním trhu.

Jak bylo vysvětleno dříve v mých doporučeních, nedomnívám se, že by měla být plánována komplexní harmonizace na úrovni EU, včetně harmonizace týkající se zboží podléhajícího náhradním odměnám a použitelných tarifních sazeb. Nicméně je nutné při stanovení náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin zvýšit transparentnost, jednoduchost a konzistenci napříč celou EU. Jak již bylo zmíněno výše, počet tarifních sazeb by mohl být zjednodušen a snížen, aby se snížila administrativní zátěž pro subjekt odpovědný za placení náhradních odměn i pro subjekt odpovědný za jejich výběr. Kromě toho lze systém významně zdokonalit pomocí harmonizace základních prvků použitých pro výpočet náhradních odměn, například základního pojmu „újmy“, kterou je třeba kompenzovat, a procedurálního rámce pro stanovení náhradních odměn. Společná definice „újmy“ by jistě přispěla k větší právní jistotě, protože východisko procesu stanovení náhradních odměn by bylo stejné napříč celou EU. Podobně by některé společné zásady týkající se procedurálních aspektů procesu stanovení náhradních odměn pomohly snížit obtíže způsobené fungováním současného systému, ve prospěch všech aktérů.

Pojem újmy

Řada zainteresovaných stran zdůrazňovala obtíže při stanovení povahy „újmy“ způsobené nositelům práv rozmnoženinami pořizovanými v rámci výjimek pro rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin. Názory na podstatu „újmy“ se totiž různí.

Současný právní rámec neříká nic o tom, co tvoří podstatu „újmy“. Uvádí „újmu“ pouze jako cenné kritérium při výpočtu spravedlivé odměny (bod odůvodnění 35 směrnice 2001/29/ES). SDEU však ve svém rozsudku ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE) potvrdil, že výše spravedlivé odměny musí být nutně vypočtena na základě kritéria újmy způsobené autorům chráněných děl v důsledku zavedení výjimky pro rozmnožování pro osobní potřebu. Soud však nevysvětlil, co by mělo být přesně chápáno pod pojmem „újma“.

Domnívám se, že v zájmu zaručení větší soudržnosti a prediktability v procesu stanovení tarifních sazeb, by bylo rozumné zajistit, aby pojem „újma“ byl vykládán jednotně napříč celou EU. Definování a změřitelnost „újmy“ by měly zásadní význam pro stanovení výše „spravedlivé odměny“, která je ve většině členských států poskytována ve formě náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin. Kromě toho jsem toho názoru, že aby byla výše náhradních odměn ukládaných na zboží používané pro rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin akceptována a správně chápána, musí existovat vysvětlitelný a jasný vztah mezi jejich úrovní a definicí „újmy“.

Podle mého názoru při stanovení „újmy“, kterou utrpěli nositelé práv z důvodu rozmnoženin pořizovaných v rámci výjimek pro rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin, je třeba vzít v úvahu situaci, která by nastala, kdyby tato výjimka neexistovala. Zejména je třeba posoudit hodnotu, kterou spotřebitelé přisuzují dalším kopiím zákonně získaného obsahu, které si pořídí pro osobní potřebu. Umožnilo by to odhadnout ztráty, které nositelé práv utrpěli z důvodu ztráty možnosti udělení licence („ekonomická újma“), tj. další platby, kterou by byli získali za tyto další kopie v případě, že by neexistovala žádná výjimka. Myslím si, že je spravedlivé zmínit, že ve většině případů by tato částka nedosáhla ani úrovně srovnatelné s hodnotou počáteční kopie, ani by nebyla tak zanedbatelná, že by mohla být zcela opominuta.

Ačkoliv takovou definici „újmy“ většina zainteresovaných stran na její nejzákladnější úrovni nenapadá, zdá se, že názory na její praktické důsledky se různí. Některé zainteresované strany jsou toho názoru, že poté, co bude „újma“ jednotně definována výše uvedeným způsobem, stále by se jednoduše odvolávala na počet rozmnoženin pořízených spotřebiteli v rámci výjimky pro rozmnožování pro osobní potřebu a všechny tyto rozmnoženiny by musely být zohledněny při stanovení náhradních odměn. Pro jiné implikuje definice „újmy“ naznačená výše to, že ochota zákazníků platit za další kopie se snižuje s každou další kopií poměrně k jejich počtu a proto by se hypotetické licenční poplatky, které by nositelé práv získali, kdyby výjimka neexistovala, snižovaly s každou další kopií. Zdá se, že tento přístup také implikuje, že v mnoha případech by mohla být hodnota každé další kopie tak malá, že „újma“ utrpěná nositeli práv by byla považována za minimální a nevznikala by povinnost její kompenzace. Bylo by tedy třeba posoudit nikoli skutečný počet pořízených kopií, ale spíše hypotetický (nižší) počet kopií, na něž by mohla být udělena licence při neexistenci výjimky.

Zdá se mi, že vzhledem k tomu, že hlavní důvod výjimky pro rozmnožování pro osobní potřebu je spojen s praktickými obtížemi při udělování licencí na kopie pořízené spotřebiteli pro osobní potřebu, je spravedlivé a rozumné poskytnout nositelům práv přesnou kompenzaci za ušlý zisk, tj. prostřednictvím licenčních smluv, které by uzavřeli, kdyby nebylo výjimky. Kromě toho by bylo podle mého názoru odůvodněné, aby úroveň odměny odrážela skutečnou hodnotu, kterou spotřebitelé přisuzují těmto dalším kopiím pořízeným „pro osobní potřebu“. Ta závisí také na formě rozmnožování obsahu chráněného autorským právem (analogová/ digitální). Například hodnota, kterou přisuzuje spotřebitel faktu, že může kopírovat knihu (namísto pořízení výtisku) se liší od hodnoty, která se přisuzuje možnosti kopírování CD na více přístrojů, které vlastní. Rozhodně však tím nechci říci, že by tyto další kopie způsobovaly minimální „újmu“ a netřeba ji kompenzovat. Ale stejně tak si myslím, že měření všech kopií skutečně pořízených v rámci výjimky bez přihlédnutí k ochotě spotřebitelů platit za tyto kopie, kdyby neexistovala výjimka, by mohlo vést k větší míře kompenzace, než právo EU skutečně vyžaduje.

A nakonec, jsem si vědom toho, že hodnota přisuzovaná každé kopii pořízené pro osobní potřebu jediným spotřebitelem je poněkud malá, a proto může být výsledná „újma“ minimální, ale zároveň věřím, že SDEU vyjasní v rozsudku ve věci C-467/08 (Padawan vs SGAE), že „újma“, která je předmětem spravedlivé odměny nevzniká pouze při pořízení jediné kopie, ale z celé řady aktivit dané fyzické osoby, které mají dohromady za následek významnou „újmu“ pro nositele práv.

DOPORUČENÍ:

• Zajistit větší soudržnost procesu stanovení náhradních odměn na základě jednotné definice „újmy“ jako hodnoty, kterou spotřebitelé přisuzují předmětným dodatečným kopiím (ušlý zisk)

Stanovení úrovně sazeb

V průběhu mediačního procesu jsem zjistil, že jedním z problémů paralyzujících normální fungování trhu pro přístroje a nosiče v EU je zdlouhavý a obtížný proces, na jehož základě se rozhoduje o použitelnosti náhradních odměn a jejich tarifních sazbách.

Je faktem, že se zainteresované strany v některých členských státech zapojily do rozsáhlých a vleklých sporů. Může trvat několik let, než bude rozhodnuto, zda by měla daná kategorie přístrojů podléhat náhradní odměně a pokud ano, jaká by měla být její výše. Takové situace vytvářejí závažnou nejistotu zejména pro subjekty, které jsou podle současného právního rámce povinny platit náhradní odměny ve většině členských států (tj. výrobci a dovozci). Tyto hospodářské subjekty často nevědí, zda a do jaké míry by měly zahrnout náhradní odměny do ceny svých výrobků. Často musí nést finanční rizika možných rozdílů mezi sazbami přijatými provizorně a částkami, o nichž bylo rozhodnuto na konci procesu. Stejný problém vzniká tam, kde jsou náhradní odměny nárokovány zpětně kvůli pozdnímu rozhodnutí o použitelnosti náhradní odměny na určitý výrobek, který byl nově zaveden na trh. Tyto a další situace vyplývající z nedostatečně fungujících postupů pro stanovení tarifních sazeb mohou vést k případům zaplacení nižší nebo vyšší částky, než je výše náhradní odměny. Podobně negativní dopad na nositele práv má i způsob, jakým systém v současné době funguje. Zdlouhavost a obtížnost postupů stanovení tarifních sazeb vytvářejí nejistoty ohledně spravedlivé odměny, kterou mohou očekávat. Kromě toho mohou nositelé práv dostat platbu až dlouho poté, co je daný výrobek uveden na trh a dojde k „újmě“.

Většina těchto problémů by přetrvávala, i kdyby byla povinnost platit náhradní odměny přesunuta z úrovně výrobců a dovozců na úroveň maloobchodníků. Ve světle těchto úvah jsem přesvědčen o potřebě zajistit zdokonalení a zvýšení transparentnosti procesu stanovení náhradních odměn, pokud možno se stejným zastoupením všech zainteresovaných stran. Zároveň si myslím, že by měl být tento proces veden pod záštitou vnitrostátních orgánů, které by však měly zasahovat tehdy, až když je zřejmé, že dohody nelze dosáhnout. V těchto případech by však měly členské státy převzít odpovědnost za rozhodnutí (prozatímní nebo konečné), neboť to je jediný způsob, jak se vyhnout právní nejistotě a zajistit účinnost celého procesu.

Jsem si vědom skutečnosti, že různé právní tradice v členských státech mají za následek celou škálu postupů pro stanovení náhradních odměn a že v souladu se zásadou subsidiarity by měly být praktické metody ponechány na členských státech. Jsem však přesvědčen, že je třeba použít určité obecné minimální standardy. Proto bych doporučil následující:

1. V případě nového výrobku zaváděného na trh by mělo být rozhodnutí o použitelnosti náhradních odměn učiněno do 1 měsíce od zavedení výrobku. Provizorní výše použitelných tarifních sazeb by měla být stanovena nejpozději do 3 měsíců od zavedení výrobku na trh.

2. Konečná výše použitelné náhradní odměny by neměla být pokud možno vyšší než její dočasná výše. Pokud k tomu nicméně dojde, výsledný rozdíl by měl být splatný postupně a mohl by být rozdělen do několika splátek.

 

3. Konečná sazba použitelná na daný výrobek by měla být dohodnuta nebo stanovena do 6 měsíců od zavedení výrobku na trh.

V neposlední řadě, je nepochybné, že rozhodnutí o stanovení náhradních odměn by měla podléhat soudnímu přezkumu. I když jsem si velmi dobře vědom různorodých právních tradic i podstatných rozdílů ve fungování systémů soudní moci, jsem přesvědčen, že pro zajištění hladkého a úspěšného průběhu soudních sporů je třeba respektovat určitá základní pravidla. Zejména bych chtěl vyzvat členské státy, aby přijaly všechna možná opatření pro maximální zkrácení soudních řízení. Tarifní sazba, o níž soud rozhodne, by měla platit od data určeného v soudním rozhodnutí.

DOPORUČENÍ:

• Zvýšit soudržnost procesu stanovení náhradních odměn zavedením procedurálního rámce, který by zajistil zjednodušení, garantoval objektivitu a zajistil dodržování přísných časových limitů.

 

PŘÍLOHA I

Seznam zainteresovaných stran zapojených do mediačního procesu týkajícího se náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin (prostřednictvím jednání s mediátorem a/ nebo písemných příspěvků)

Aepo – Artis (Association of European Performers´ Organisations)	ETNO (European Tele-communications Network Operators´ Association
AGICOA (Association of International Collective Management of Audiovisual Works)	EURIMAG (l´Association Européenne de groups d´Imagerie)
LASO Actebis	Eurocinema (Association de Producteurs de Cinéma et de Télévision)
Amazon	EuroCommerce
ANDEC Confcommercio	EUROCOPYA (European Association of Audiovisual & Film Producers´ collective management societies)
ANSOL (Associacao National para o Software Livre	EDRI (European Digital Rights)
Apple	EFJ (European Federation of Journalists)
ARD/ZDF (Arbeitsgemeinschaft der öffentlichrechtlichen Rundfunkanstalten der Bundesrepublik Deutschland/ Zweites Deutsches Fernsehen)	European Publishers Council
Asmi (Associazione Supporti e Sistemi Multimediali Italiana)	EVA (European Visual Artists)
Associacao Ensino Livre	FEP (Federation of European Book Publishers)
Assotelecomunicazioni -Asstel	FIAPF/IVF (International Federation of Film Producers Associations/ International Video Federation)
Auvibel (Collectieve beheersvennootschap voor het kopieren voor eigen gebruik van geluidswerken en audiovisuele werken)	GESAC (European Grouping of Societies of Authors and Composers)
BEUC (Bureau européen des unions de consommateurs)	GiART (International Organisation representing the Performers´ Collective Management Societies)
BITKOM (Hightech-Verband BITKOM)	Google
Canon	GSMA (Global System for Mobile Communication Association Europe)
Canadian Private Copying Collective	HP (Hewlett Packard)
CEDRO (Centro Espanol de Derechos Reprográficos)	ICMP (International Confederation of Music Publishers)
Nelson Cruz	IFFRO (International Federation of Reproduction Rights Organisations)
Dell	IFPI (International Federation of the Phonographic Industry)
DIGITALEUROPE	Iliad/Free SAS
EDiMA (European Digital Media Association)	Imation
EFFI (Electronic Frontier Finland ry)	SECIMAVI (Syndicat des Enterprises de Commerce International de Matériel Audio, Vidéo et Informatique)
EGEDA (Entidad de Gestión de Derechos de los productores Auiovisuales	SOFIA (Société Francaise es Intérets des Auteurs de l´Ecrit)
IMPALA (The independent music companies association	Syndicat National de l´Edition
Intel	TUOTOS ry (AGICOA Finland)
JVC France	UK Music
Dr Stavroula Karapapa	Universal Music Publishing Group
Kopiosto (Copyright Society)	VG Media (Gesellschaft zur Verwertung der Uhreber- und Leistungsschutzrechte von Medienunternehmen mbH
Literar-Mechana (Literar-Mechana Wahrnehmungsgesellschaft für Uhreberrechte Ges. M. b. H	VG Wort (Verwertungsgesellschaft Wort
LYHTY (LUOVAN TYÖN TEKIJÄT JA YRITTÄJAT	Virgin Media Limited
MPA (Motion Picture Association)	VISAPRESS (Gestao de Conteúdos dos Media)
Nokia	Vodafone
Norma (Stichting Naburige rechten Organisatie voor Musici en Acteurs)	VPRT (Verband Privater Rundfunk und Telemedien e.V.)
Panasonic	WKÖ (Wirtschaftskammer Österreich
PRS for Music	Warner Bros
Procirep (Société des Producteurs de Cinéma et de Télévision)	Younison
Reprobel	ZitCo (Zentralverband Informationstechnik und Computerindustrie e.V.)
RIM (Research In Motion Limited)	ZPÜ (Zentralstelle für private Überspielungsrechte)
SAA (Society of Audiovisual Authors)
SACEM (Société des auteurs, compositeurs et éditeurs de musique)
SAMSUNG

 

PŘÍLOHA II

Prohlášení komisaře Barniera ohledně pověření p. Vitorina funkcí mediátora v dialogu týkajícího se náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu

V Bruselu, 23. listopadu 2011

Navrhl jsem p. Antóniu Vitorinovi, bývalému evropskému komisaři pro spravedlnost a vnitřní záležitosti, aby se ujal funkce mediátora a vedl proces dialogu zainteresovaných stran v oblasti náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu.

Cílem procesu, který nyní zahajujeme, jak bylo oznámeno v květnu tohoto roku ve sdělení o Jednotném trhu práv duševního vlastnictví, je položit základy pro legislativní opatření v oblasti rozmnožování pro osobní potřebu na úrovni EU.

Úkolem p. Vitorina bude moderovat diskuze zainteresovaných stran s cílem prozkoumat možné přístupy k harmonizaci metodologie používané pro ukládání náhradních odměn i systémů správy těchto odměn. Zahájení diskuzí je naplánováno na počátek roku 2012 a jejich ukončení do léta 2012. Úspěch těchto diskuzí bude záviset na konstruktivním zapojení všech příslušných stran. Jsem přesvědčen, že společné úsilí na všech stranách, pod vedením p. Vitorina, přinese očekávané výsledky, které nám umožní zpracovat legislativní návrhy umožňující hladký přeshraniční obchod se zbožím, které podléhá náhradním odměnám za rozmnožování pro osobní potřebu, a zajistit, aby nositelé práv dostávali příslušnou odměnu za úkony v rámci rozmnožování pro osobní potřebu.

Chtěl bych poděkovat p. Vitorinovi za to, že tento náročný úkol přijal.

 

PŘÍLOHA III

Prohlášení p. Antónia Vitorina při zahájení mediačního procesu týkajícího se náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin

V Bruselu, 2. dubna 2012

S potěšením oznamuji zahájení mediačního procesu týkajícího se náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin, jehož předsednictvím mě poctil komisař Barnier.

V rámci mého pověření jsem analyzoval různé otázky, které jsou v sázce v této složité a důležité záležitosti. To posílilo mé přesvědčení, že náležité fungování jednotného trhu vyžaduje, abychom se pokusili zajistit maximální soudržnost, efektivnost a legitimitu při provádění a aplikaci zásad a právního rámce, na němž stojí. Musíme nalézt způsob, jak sladit současné vnitrostátní systémy náhradních odměn za rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin s hladkým průběhem přeshraničního obchodu se zbožím a službami na jednotném trhu. Navíc při stanovení tohoto ambiciózního cíle má zásadní význam zohlednění příležitostí, které nabízejí současné trendy vývoje nových obchodních modelů. Tyto modely přinášejí nové formy autorizovaného přístupu k obsahu chráněnému autorským právem. Zároveň by měly umožnit nositelům práv lepší kontrolu využívání jejich obsahu a způsob odměny za toto využívání.

V průběhu let se na tuto citlivou otázku zaměřilo značné úsilí. Jeho výsledkem bylo značné množství shromážděných informací a nápadů, na nichž mohu a budu stavět při posunování řešení této otázky vpřed účinným a pragmatickým způsobem. Musím však zdůraznit, že účelem mediačního procesu je překročit rámec dobře známých a zakořeněných názorů a nalézt průchodná a vzájemně přijatelná řešení otázek, které se nepodařilo vyřešit v rámci předchozích diskuzí.

Můj cíl je dvojí. Zaprvé se zaměřím na zjištění možných způsobů řešení otázky nesourodých systémů náhradních odměn negativně ovlivňujících fungování jednotného trhu. Současně se budu soustředit na posouzení fungování a rozsahu výjimek pro rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin v dnešním rychle se rozvíjejícím digitálním prostředí. Oba aspekty mohou vést k formulování doporučení pro případný zákonodárný akt. Tento měsíc zahájím jednání s těmi, které jsem identifikoval jako zainteresované strany. Zpočátku se hodlám zaměřit zejména na individuální diskuze, protože jsou podle mého názoru účinnější a efektivnější z hlediska dosažení pokroku.

Zatím jsem vytipoval tyto hlavní otázky, které budou základem mých diskuzí se zainteresovanými stranami:

1. Metodologie stanovení sazeb náhradních odměn

2. Přeshraniční prodej

3. Stanovení osoby nebo subjektu odpovědných za placení náhradní odměny

4. Zviditelnění náhradní odměny

5. Rozmnožování pro osobní potřebu a zhotovování tiskových rozmnoženin v kontextu nových digitálních forem distribuce obsahu chráněného autorským právem a důsledky pro systémy náhradních odměn.

Vyzývám také zainteresované strany a organizace, které mají aktivní zájem o nalezení průchodných řešení výše zmíněných problémů, aby mi poslali písemně své stručné a konstruktivní příspěvky. Příspěvky by měly vycházet z dotazníku v příloze a měly by být zaslány na adresu

markt-levies-mediation-2012@ec.europa.eu do 31. května 2012.

Předpokládám, že konzultace dokončím v průběhu léta a závěry a doporučení předložím komisaři Barnierovi během podzimu 2012.